Miluji improvizaci
P r a h a – Když se před uplynulým ročníkem dostala na svět zpráva, že jednou z mnoha změn v červenobílém táboře má být i příchod nového moderátora, vzbudilo to pozornost. Marketingový manažer Slavie Kratochvíl tehdy prohlásil, že příchod žádné „hvězdy šoubyznysu“, typu Leoše Mareše, v plánu není. Ale i když Olda Tamáš zatím Marešova věhlasu nedosahuje, platí za ostříleného a hlavně zábavného moderátora, kterého si slávističtí fanoušci ihned oblíbili. „Komunikace s nimi je pro mě lék na špatnou náladu,“ říká sympatický bohém.
Oldo, utkání Slavie jsi moderoval prvním rokem. Dá se říct, že se z tebe během té doby stal kovaný fanoušek červenobílých?
Když jsem tu začal pracovat, bral jsem to čistě jako honorář. Ale jsem takovej, že když něco dělám, dělám to srdcem. Postupem času tak ve mně začalo klíčit to sešívaný srdce, které ze mě udělalo slávistu. I kdybych tu v příští sezoně už nebyl, Slavii budu pořád sledovat.
Při zápasech ses určitě nikdy nenudil, probíhala řada různých soutěží. Na jakou vzpomínáš nejraději? Vybavíš si třeba nějakou veselou historku ze zákulisí? Veselých historek bylo několik. Vzpomínám si, když šel na led sponzor s dárky – a seknul sebou u mantinelu! Lidi to tenkrát dost pobavilo, i on sám to vzal s velkým humorem a několikrát mi to připomínal. Úsměvných věcí bylo víc, ovšem člověk to pak bral jako jednu velkou euforii. Euforii, kterou samozřejmě musel skloubit s prácí. A té bylo taky hodně, museli jsme být na stadioně dlouho před utkáním a všechno muselo klapnout a sladit se. Jak ale ve mně začalo klíčit to slávistické srdíčko, šlo všechno lépe. Při play-off to gradovalo a euforie vypukla naplno.
Ve světě médií se pohybuješ už dlouho, moderování hokejových zápasů však pro tebe bylo něčím novým. Cítil jsi nervozitu? No jéje! Byl jsem ďábelsky nervózní… Ač jsem hokejové zprávy dělal, nejsem takový sportovec, abych všechny hráče znal a uměl je poznat. Na začátku se mi tak strašně pletli, byl jsem opravdu hrozně nervózní a nevěděl, koho vlastně oslovuju (usmívá se). A nejhorší je, že když je největší tréma, přichází také nevíc kopanců…. Stejně jako na konci posledního zápasu, kdy vrcholily přípravy na předání poháru a medailí. Bylo to pěkně hektický, spodkem jsem musel přebíhat celou Arenu, protože jsem stál na jedné straně – a za minutu musel být na té druhé! Poslední minuty jsem si tak moc nevychutnal, byl to rachot…
Stalo se ti někdy, že jsi zapomněl na to, jaký program bude v komerční přestávce? Že ti zkrátka vypadlo, co máš vlastně říkat? Určitě. Jsem spíš člověk, který žije improvizací. Nějaký scénář ale samozřejmě mám, držím se určitých bodů a podle toho vím, kdy bude jaká soutěž. Nikdy se však ze mě nestane ten člověk, který si píše, co by měl říkat. Já když si to napíšu, řeknu to vždycky blbě! (směje se). Strašně rád se řídím atmosférou lidí, nasaju ji jako houba a snažím se ji lidem vrátit. Samozřejmě ne vždy se mi to podaří, ale takhle pracuju mnohem radši.
Z tohoto hlediska určitě kvituješ, když přijde plný stadion a ne, když přijde nějakých pět tisíc lidí… Jasně, ale publikum v O2 Areně je dost specifické. To je dané obrovskou halou, ve které se pět tisíc lidí lehce ztrací. Když přijde stejná návštěva na hokej v Karlových Varech, celý stadion duní a moderátor je tam k ničemu. Podle mě navíc lidé v Praze berou hokej trochu jinak. Kromě kotle a skalních fanoušků na zápase nenechávají své hlasivky a energii, jako to dělám třeba já. Nedá se ale jednoznačně říct, že je lepší moderovat před sedmnácti tisíci. Když je tam méně lidí, máme větší prostor k soutěžím. Můžeme vymýšlet různé kravinky a zapojovat lidi v hledišti, prostě dělat srandu společně. Spoustu věcí jsme nafukovali, pili nebo jedli… A reagovali jsme při tom i na soupeře. Takže horší moderování to není.
Kdo všechno se na vymýšlení soutěží vlastně podílí? Je to týmová práce. Nejvíce je vytváří marketingový manažer Kratochvíl a já, hudbu nám dělá Aleš Matoušek. Ty soutěže se kolikrát dolaďují až na poslední chvíli – záleží na atmosféře, která na stadioně zrovna panuje. Nejde soutěž vymyslet tři týdny dopředu, protože pak tam třeba nemusí sedět.
Dokázali jste se při vymýšlení soutěží třeba pohádat? Ne, to se nám v životě nestalo. Nenastala situace, aby jeden si za tím pevně stál a druhý si myslel, že to je blbost. Občas jsme nějakou blbost samozřejmě vymysleli, ale buď se tam ta soutěž nedala, nebo jsme ji přiřadili k jinému zápasu. Vždy to ovšem byla naprosto pohodová domluva a čím více jsme toho vymysleli, tím to bylo lepší.
Je znát, že s přibývajícími zápasy už nápady ubývají? Je čím dál těžší a těžší vymyslet novou soutěž, aby byla originální? Určitě. Navíc my jsme se nejdřív snažili dělat soutěž v každé komerční přestávce! To je nadlidský úkol, komerční přestávka má jednu minutu! Za tu jednu minutu jsme museli sehnat soutěžící – vysvětlit jim úkol – rozdat pomůcky – odstartovat – zastavit – vyhodnotit a ohodnotit! To je šílený, málokdo si to dokáže vůbec představit… Hodně jsme v tom plavali, komerček je šest a do toho dvě přestávky, to byl velký nápor. A zase jsme u té reakce na publikum. Lidem se to totiž zpočátku dost líbilo, sami to rozpumpovali a bavili se. Dokonce jsem měl jsem za zády takový svůj „Kinder koutek“. Děti stály neustále za mnou a pořád na mě něco pokřikovali, jak to skončí, jestli mám nějaký puk… Mohly by soutěžit pořád. Jenže naším cílem bylo rozvrstvit zábavu na všechny stejně, proto jsme pak trochu ubrali nohu z plyne. Diváky ale samozřejmě zajímalo nejvíc to, jak hráli sami hokejisti.
Na lidi máš přenášet pozitivní atmosféru, jenže co když to nejde? Jak bojuješ proti tomu, když tě přepadne špatná nálada a ty máš ještě bavit ostatní? Stalo se ti to někdy? Jednou dvakrát se mi to stalo. Ale zaprvé se snažím být profesionál. A zadruhé, když mám špatnou náladu, nepřetvařuju se. Na nikoho ji nepřenáším, ale jedu dál a komunikace s lidmi mě z toho sama dostane – je to pro mě takový lék. Špatná nálada je k ničemu a lidi nezajímá.
Na lidi působíš jako velký dobrák a pohodář, co tě tedy dokáže rozčílit? Pomalí řidiči na silnicích (směje se). Možná jsem trošku impulzivní, občas kvůli něčemu bouchnu, pak jsi to ale v hlavě zanalyzuju a většinou to dál neřeším. Vadí mi však lidská bezohlednost. Ta kdyby nebyla, nemusely by být ani žádné zákony. To souvisí i s těma pomalýma řidičema…
A čeho si na druhých naopak nejvíce ceníš?
Upřímnosti a ohleduplnosti.
Ondřej Huml, 5.5.2008